„S tetováním si tě nikdo nevezme,“ křičela na mě máma. Jsme snad v 50. letech?

Je mi pětadvacet let, žiju sama, takže si vlastně můžu dělat, co chci. Myslím, že nejsem nijak výstřední. Ale kamarádka mě přemluvila, že si spolu necháme udělat kérku. „Proč ne,“ řekla jsem si. Původně to mělo být něco maličkého, prakticky neviditelného. Nakonec se to trochu zvrtlo a já mám tetování přes půlku předloktí. Není to žádná lebka ani sprostý nápis, jen jemná větvička s květy. Něco, co mi připomíná svobodu a to, že si svůj život chc...